Proč jsem se stala vegetariánem

Odjakživa mi vadilo zabíjení čehokoli živého.  Už jako malá, jsem se u babičky, která chovala slepice, zasloužila o to, aby nešly na pekáč po dvou letech, ale minimálně po čtyřech. Měla jsem pro to pádné a logické argumenty: Slepice dál uspokojivě snášely. Jídlo, které babička připravila z té které nebožky, jí ani dědovi stejně nechutnalo. (Paradoxně na talíři jsem s ním měla nejmenší problém já...).

http://is.wikipedia.org/wiki/Mynd:L%C3%A9gumes_01.jpg

Slepice mě hrozně bavily. Krmila jsem je, sbírala vejce, pásla, ryla jim zahradu, aby mohly lépe vybírat žížaly (další masakr, ale přece jen v rámci koloběhu života, takže OK), chovala, vyučovala, známkovala (ještě bych možná někde našla jejich žákovské knížky a svůj učitelský zápisník). Každá měla pochopitelně své jméno. Ty nejučenlivější a nejpřátelštější dostaly doložku nejvyšších výhod a měly zajištěnou přirozenou smrt. Nejvíce vzpomínám na Patricii (cca +7let) a Valerii (cca +6let). To jen tak na okraj, abyste pochopili, jak moc mám ráda zvířata.

Někdy ve svých 16 letech jsem si jedny prázdniny (bohužel už bez slepic), trochu víc připustila zasouvané myšlenky na zabíjení zvířat kvůli jedení masa. A zkusila ho nejíst. Kromě toho jsem se tehdy rozhodla „jíst zdravě“. Tedy nejedla jsem maso, bílé pečivo, máslo, sádlo, čokoládu apod. Místo toho tmavé pečivo, margaríny, celozrnné sladkosti typu müsli. Samozřejmě hodně ovoce a zeleniny. Velmi mě tehdy překvapila skutečnost, že místo abych zhubla (ne že bych to někdy nějak zvlášť potřebovala, ale tehdy jsem usoudila, že tak 1-2 kg dolů budou fajn), jsem asi 3 kila přibrala. Kromě toho jsem měla šílený absťák na máslo a také na maso. Tehdy jsem to uzavřela s tím, že maso prostě k životu potřebuji. Další roky jsem své okolí bavila prohlášením, že jsem vlastně „psychický vegetarián“, ale že bohužel z fyzického hlediska to u mě není možné.

Během života na Islandu jsem se masu také nevyhýbala. Vzhledem k cenám bylo potřeba vybírat to nejlevnější. A to byly například některé uzeniny. Nutno podotknout, že i ty nejobyčejnější  byly ve srovnání s tím, co se dá koupit u nás, docela kvalitní. Dále také kuřecí maso a některé druhy ryb.

Po cestě do Česka mě napadlo, že ze svého jídelníčku vypustím uzeniny. Bylo to hlavně proto, že jsem vnímala rozdíl mezi chutí uzenin zakoupených jinde (Island, Dánsko, Německo) a u nás. Smutnou skutečnost o odpadkovém koši Evropy jsem si ověřila na vlastním těle a jeho chuťových buňkách.

Zásadní zlom nastal několik týdnů před Vánocemi, kdy se přítel zmínil, že chce mít doma ve vaně živé kapry. Kdysi jsem to jako malá taky zažila, ale tehdy mi to ještě nějak nedocházelo. V ten moment jsem řekla, že než se podílet na zabíjení zvířat, radši přestanu jíst maso.

Od tohoto momentu jsem aplikovala  v podstatě stále stejný model. Maso jsem nejedla, většinou několik týdnů a pak nastala situace, že jsem cítila, že mi něco chybí. Dříve jsem si dala kousek nějakého masa a problém byl vyřešen. V poslední době se stále víc pídím po skladbě potravin a díky tomu se mi daří jíst vyváženější  vegetariánskou stravu.

Jedná se hlavně o tyto živiny:

Bílkoviny – obecně se má zato, že zásadním zdrojem bílkovin je maso a že jich tělo potřebuje velké množství. To je sice částečně pravda, ale příliš mnoho bílkovin zase zvyšuje vylučování vápníku, což může vést k řadě onemocnění, za všechny jmenujme osteoporózu či paradentózu. Živočišné bílkoviny navíc obsahují mnoho tuku, cholesterolu a málo vlákniny. Dobrým zdrojem mimo maso jsou vejce, mléko a mléčné výrobky, z říše rostlinné pak luštěniny či obiloviny. Výborná je cizrna, tu už znám, brousím si zuby na quinou, tak jsem zvědavá...

Asi největším problémem přísných vegetariánů neboli veganů je nedostatek vitamínu B12. Ten se může projevit chudokrevností a také degenerací nervů v míše. Na rozdíl od bílkovin je jeho výskyt v rostlinné potravě opravdu velice omezený. I tak ale několik zdrojů existuje – mořské řasy (třeba Wakame, Nori, Kelp), kvasnice nebo obilné klíčky. Kromě toho ale vegetariáni tento problém řešit nemusí, jelikož v potravinách živočišného původu, jako jsou vejce či mléko, je ho dostatek .

Nejen vegetariánům hrozí často nedostatek železa. Ten se projevuje opět chudokrevností spojenou s únavou a poruchou termoregulace. V mase se železo vyskytuje ve formě, ve které ho tělo snadno absorbuje. V ovoci, zelenině, obilovinách a vejcích je také, ale zde je nutné k jeho absorbování vitamín C. Pokud však jíme čerstvou rostlinnou potravu, nemáme tohoto vitamínu nedostatek.

Jód – tolik diskutovaný v souvislosti s havárií jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku.  Potřebujeme ho k syntéze hormonů štítné žlázy, snazšímu spalování živin a na vývoj nervů. Jeho denní potřeba je poměrně malá, cca 0,15 mg na den. Přirozeně se vyskytuje v ovoci a zelenině, v oblastech s intenzívním zemědělstvím a hlavně ve vnitrozemí, ho může být v půdě nedostatek. Tato skutečnost je ovšem kompenzována iodizací kuchyňské soli. Komu by se to zdálo málo, může si dát opět mořské řasy.

O vápníku jsem se už zmiňovala. Potřebujeme ho na kosti, na nervy, pro správnou funkci srdce, srážlivost krve, regulaci jejího PH – chrání nás před překyselením. Pro vstřebávání vápníku je potřeba vitamín D. Jeho nedostatek má stejné projevy jako nedostatek vápníku, tedy křeče, změny srdečního rytmu, osteoporóza, bolesti kloubů, vypadávání zubů...  Vápník najdeme kromě mléka také v listové zelenině, ořeších, luštěninách, ovoci a obilovinách. Vitamín D zase např. v jogurtu či vejcích.

Tolik zhruba o úskalí vegetariánství z hlediska výživy. Z výše uvedeného vyplývá, že tento způsob stravování by měl být plnohodnotný a dostačující. Píši měl by být, jelikož sama si tím nejsem zatím jistá a kromě toho, co člověk, to originál. Myslím si tedy, že někdo může být celoživotním spokojeným vegetariánem a jinému to nebude svědčit.

Ještě dál jde samozřejmě veganství.  Argumentů pro něj je celá řada. Podle některých naše tělo živočišné živiny vůbec nepotřebuje. Jiní, kterým jde o blaho zvířat říkají, že produkce mléka a vajec přináší stejné utrpení jako chov na maso. Je to pravda. Slepice prosedí celý život v klecích, kde se nemohou ani protáhnout, o dalších přirozených činnostech, jako je hrabání, nemůže být ani řeč. A nakonec je stejně čeká porážka. Jen přijde o něco později. Podobné je to s dojnicemi.

Upřímně říkám, že na toto nemám. Bez mléčných výrobků a vajec si život představit neumím. Protože se ale nechci podílet na popisovaném trápení, hledám chovatele slepic, takové ty domácí, jako byla kdysi babička. A alespoň část vajec chci kupovat od nich. S mlékem to bude ještě složitější, o mléčných výrobcích nemluvě. Ne že by to nešlo, ale přece jen... třeba jen ceny těchto výrobků jsou někde úplně jinde.   

Tím jsem se dostala k další věci. Nečekám, že se všichni čtenáři tohoto článku stanou vegetariány. Nebudu se divit, pokud se jím nestane ani jeden. Jde mi o to, abychom si více uvědomovali souvislosti. Zda člověk je či není masožravec řešit nebudu. V současnosti je normální, že lidé jedí maso. Ale něco se zvrhlo. Málokdo si uvědomuje, v jakých podmínkách jsou „produkována“ zvířata, která jsou naší potravou. Život v těsných klecích, na ostrých roštech, bolestivá mrzačení pro zjednodušení manipulace... Odsuzujeme týrání lidí, ale máme pocit, že u zvířat je to něco jiného. Že to jinak nejde. Ale jde.

Kachna, která celý život běhala po dvoře, jehně, co se páslo na pastvině, vepř, který ryl v bahně a válel se v něm, taky nakonec skončí na talíři. Není mi příjemně ani z tohohle, ale vnímám obrovský rozdíl. Ano, jsem teď trochu patetická. Uvědomuji si to.

Myslím si ale, že pokud  alespoň omezíme spotřebu masa, je šance, že bychom se mohli pomalu vrátit k přirozenějšímu způsobu života. Stejně si daň z toho utrpení vybíráme i my sami. Antibiotika, stresové hormony, to všechno do sebe s masem dostáváme.

To by v tuto chvíli asi stačilo. Během psaní jsem si uvědomila, že o tomto tématu toho chci sdělit víc, než jsem si původně představovala. Je tedy praděpodobné, že vznikne jeho pokračování na téma vegetariánství a reakce okolí, prohloubení tématu život jatečných a jiných užitkových zvířat, alternativy či zdravá a vyvážená vegetariánská stava.

Poprvé zveřejněno 18.3. 2011 na http://www.made-in-iceland.estranky.cz/clanky/czech-made/proc-jsem-se-stala-vegetarianem.html

Pozn. autora: V současnosti jsem jsem se již trochu posunula, zejména co se týče mléčných výrobků a vajec, tedy směrem k veganství. Tento článek jsem se však rozhodla zveřejnit, i když není zcela aktuální.